Alena Chlum

A( Alenka je naší dvorní fotografkou )

Asi dva měsíce mi trvalo napsat pár řádek na téma Jak jsem potkala fotky. Tajně  jsem doufala, že ty řádky dorostou samy, nebo že bude stačit styl, který  jsem použila na svůj úplně první životopis: narodila jsem se, pak se mi narodily dvě děti. Do té doby a od té doby se nic zvláštního nestalo.

Ale tohle by mi asi Tereza nezbaštila.

Fotografovat jsem začala hodně pozdě, na malé mjučko. Nafotila jsem jako první fotky nahaté,  abychom měly s kamarádkami dobré fotky na důchod.  Aby vnoučata viděla, jak byly babičky krásné.  Špatné nebyly, že to bylo tím automatem, mi došlo, až  mi jednou upadl z výšky na stůl a umřel. Koupila jsem si lepší foťák s jistotou, že fotí sám a že budeme krásnější.  Nefotil. A krásnější jsme byly, protože jsme byly  černé jako bota..

Tak nezbývalo se to pokusy omyly naučit. Jak říká můj fotící kamarád z Dunajské Stredy: není nutně nutné při focení  dojít k cíli. Ale je fajn, že se jednou ohlídnem a zjistíme, že jsme se docela pěkně prošli.

Takže fotím pro radost a pro tu pěknou procházku.

V běžném  životě pracuji s lidmi, fotím tedy moc ráda je. Nejraději ty, kteří se obvykle nefotí a berou mě jako součást prostředí, ve kterém se pohybují – mají krásný přirozený výraz ve tváři a v  očích. Proto ráda fotím u Terezy  v galerii. Lidé jsou uvolnění, nehlídají si úsměvy, gesta, emoce.  Zvykli si na to velké oko pevné 135ky, co na ně občas z dálky kouká. Proto ráda fotím i  jazz, lidé, co jsou zabraní do hudby, jsou šťastný, urputný, zpocený, zabraný, unavený, vášnivý – a v tom světle jazzových koncertů se odpustí chyba v expozici. A  saxofony mají navíc tak pěkně sexy tvar..
A pro kontrast zahrady, aleje, květiny.  A samozřejmě moji lásku, ty nahaté  fotky žen a mužů,  co není focení jejich povoláním, jen spolu děláme  „dobré fotky na důchod“.

pixelstats trackingpixel