Zveme vás

Nahlédněte s námi do uměleckých životů rodiny Follovy:

Jindřiška Follová (nar. 1924) – po smrti svého manžela Dobroslava Folla dokončila jeho rozpracované projekty. Systematicky pečuje o jeho výtvarnou pozůstalost, z níž uspořádala dvě samostané výstavy: v roce 1984 v Ústavu makromolekulární chemie ČSAV a v roce 2008 v galerii Vltavín. Je fyzicky soběstačná a duševně čilá, rodinu i známé dokáže často překvapovat svými pronikavými postřehy.
Soužití s jejím mužem, kterému poskytovala pohodlné zázemí, ji inspirovalo k samostatným výtvarným počinům. Používá v nich hlavní techniky perokresby, akvarelu či suché jehly. Ráda zdobí i keramiku a kameny, jež shromažďovala během svých cest do zahraničí. „Ve svých malůvkách jsem se inspirovala hlavně přírodou a atmosférou Prahy. A stejně jako můj muž je ráda rozdávám svým přátelům,“ prozrazuje Eliška Follová.
Od osmdesátých let opakovaně navštěvovala svou dceru Helenu a jejího manžela v Austrálii, podílela se na výchově jejich dvou synů. Na podzim 2008 uskutečnila cestu do USA, kde Helena v té době absolvovala pracovní pobyt. Její široké kulturní záliby, kterým se aktivně věnuje i v pokročilém věku, se zračí v jejich pravidelných návštěvách kin, divadel, výstav i koncertů. V roce 2010 – ve svých pětaosmdesáti letech – byla členkou divácké poroty na pražském filmovém festivalu Febiofest. O všech shlédnutých filmech si vede pečlivé soukromé zápisky.
„Jsem na světě už hodně dlouho, ale život mě neustále baví. Existuje ještě dost věcí, které bych chtěla přečíst, vidět a poznat. Jsem ráda, že žiju ve svobodné zemi, ale s obavami sleduju vývoj politické situace ve světě. Bojím se, aby se nevrátily časy, kterými jsem už za svůj dlouhý život prošla,“ konstatuje Jindřiška Follová.

Helena Follová (nar. 1957) se narodila v Praze, do bohémské rodiny Dobroslava a Jindřišky Follových. Od malička byla obklopena barvami, štětci a hravým prostředím svého otce. Pod jeho vlivem začala kreslit a malovat už jako teenager.
Na začátku osmdesátých let dokončila Vysokou školu chemicko-technologickou a v roce 1982 přesídlila do Austrálie. Na opačném konci světa se vdala za Milana, který byl kdysi v Čechách její první školní láskou.
Helenina současná práce ve vrcholovém managementu kosmetické firmy Jurlique vyžaduje tvrdou disciplínu a nekompromisní jednání. Ve svém soukromém životě i výtvarné tvorbě se proto Helena snaží o hledání duchovní protiváhy vůči pragmatickému světu byznysu. Od mládí byla silně ovlivněna surrealismem, základ jejích obrázků tvoří vynalézavá hra s prvky absurdity a fantaskna.
V roce 2012 se Helena rozhodla experimentovat v oboru koláže. Do tehdejšího souboru Splynutí – prezentovaného v květnu 2013 na pražské výstavě Foll’Legacy – zakomponovala Milanovy fotografie. Ve své nové kolekci Létající skleněnka (Global Marble) znovu využívá Milanovy černobílé fotky, které vlastnoručně okolorovala. Ve svých kolážích pracuje s různými výtvarnými technikami i drobnými symbolickými objekty.
Její novou sérii inspirovala slavná kniha Malý princ. „Na jejím začátku se Exupéry omlouvá dětem, že svou knihu věnoval dospělým. Pokračuje konstatováním, že všichni dospělí přece jednou byli dětmi. Podle mého názoru tím naznačuje, že dětský svět je kouzelně bezprostřední, nezatížený pragmatismem dospělých. Na knize Malý princ mě fascinuje i její nadčasový přesah. Vzhledem k obludným problémům současného světa mi dnes připadá ještě aktuálnější než v době, kdy byla napsána,“ vysvětluje Helena Follová.

Ivana Follová (nar. 1955) – známá médní návrhářka vystudovala Školský ústav umělecké výroby, kde mimo jiné ovládla starobylou techniku paličkování krajek. Proslavila se originálními kreacemi z hedvábí, které vlastnoručně barví a vzoruje. Své modely – inspirované různými etnickými a folklórními vlivy (včetně tradičních japonských motivů) – vytváří pod značkou „if…“ Tvorbě pro své klienty se věnuje ve vlastním ateliéru (Mezibranská 9, 110 00 Praha 1), kde v čele svého týmu osobně dohlíží na precizní řemeslné zpracování svých nápadů.
Navrhla a výrobila kostýmy pro operu Rigoletto, spolupracovala na scénografii inscenace Kouzelné flétny v pražském Stavovském divadle, pro niž vytvořila speciální kolorovaný hedvábný závěs. Účastnila se mnoha veletrhů a kolektivních přehlídek v Čechách i zahraničí, uspořádala také řadu vlastních módních show. Její tvorba je zastoupena ve sbírkách pražského Umělecko-průmyslového mjuzea a pravidelně se objevuje v life-stylových časopisech. V roce 2007 vyšla její monografie Inventury if… od publicistky Michaely Zindelové.
Svou nejnovější kolekci s názvem Ztraceno v překladu předvedla v prosinci 2015 v unikátních prostorách bývalé nákladní lodi. Tuto módní shoš zahájilo vystoupení světoznámé mezzosopranistky Dagmar Peckové, je patří k Ivaniným stálým zákaznicím. V závěru přehlídky, kterou uváděla jiná Ivanina přítelkně a dlouholetá klientka – herečka Ilona Svobodová, se v modelech if… objevilo několik jiných populárních hereček.
Další autorskou přehlídku – připravovanou ve spolupráci s Nadací Mathilda pod patronací hraběky Mathildy Nostitz – chystá v květnu 2016. Jako modelky v ní vystoupí mimo jiné nevidomé dívky s vodícími psy.
„Každá žena si zalouží být hýčkána luxusními oděvy dokanale padnoucího střihu, neopakovatelnými barvami a hebkými materiály, které něžně pohladí,“ shrnuje Ivana cíl své módní tvorby.

Dobroslav Foll (1922 – 1981) – Český malíř a ilustrátor, na jehož dobrosrdečnou povahu i unikátní díla pamětníci dodnes vzpomínají. Po válce vystudoval pražskou UMPRUM, specializoval se na ilustrace dětských nížek s populárně-vědeckou tématikou. V roce 1959 spolu se třemi přáteli – Františkem Skálou nejstarším, Zdeňkem Mlčochem a Theodorem Rotreklem – založil skupinu RADAR. Tvorbu jejich členů spojovalo okouzlení velkoměstskou civilzací a novodobou technikou, včtně počínajících letů do vesmíru.
Během normalizačních čistek, kdy ztratil možnost publikování ilustrací, přeorientoval svou činnost na spolupráci s architekty. Svými obrazy a objekty zpestřil desítky veřejných budov, například prodejny Mototechny, lékárny, či restaurace v Praze i v dalších českých městech. Spolu s Františkem Skálou vyzdobil unikátními artefakty restauraci Dačický v Kutné Hoře. Populární jsou jeho ilustrace pro české vydání Ryanovi knížky Jak jsem vyhrál válku, stylizované jako parodické komiksy.
Kreslisl i karikatury, aktivně zasáhl také do tvorby filmových plakátů, která je považována za jednu z nejpozoruhodnějších kapitol českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století. K nejzdařilejším patří jeho plakát pro Kubrickovu přelomovou sci-fi 2001: Vesmírná odysea.
V jeho volné malířské tvorbě se stále zřetelněji prosazoval vliv surrealismu a hyperrealismu i smysl pro osobitý humor. Své obrazy, koláže a artefakty často vytvářel pro konkrétní osoby a pro specifické příležitosti. Mnohé jsou proto v soukromém vlastnictví rodiny a malířových přátel i jejich potomků.
„Výtvarný talent po tátovi jsen na rodzíl od své sestry bohužel nezdědil. Ale naučil mě jednu zásadní věc: služnost a vstřícnost k lidem se dlouhodobě vyplácejí,“ říká o svém otci publicista Jan Foll.

Jan Foll (nar. 1951) vystudoval Filozovickou fakultu UK (obor filozofie-dějepis), absolvoval doktorskou prací Prostor a čas u Aristotela. Za normalizace pracoval jako redaktor podtitulků v Ústřední půjčovně filmů. Po listopadu 1989 byl dramaturgem v České televizi, poté působil v kulturní rubrice Lidových novin, do nichž přispíval už v jejich samizdatové éře.
Už čtyřicet let uveřejňuje statě a rozhovory v různých tištěných médiích, momentálně publikuje především v časopise Xantypa. Spolupracuje s Českou televizí, Českým rozhlasem a filmovým kanálem HBO. Jako dramaturg se podílel na přípravách pražské filmové přehlídky Febiofest. Spolupracoval také s plzeňským festivalem Finále, opakované byl členem mezinárodní novinářské poroty na MFF v Karlových Varech. Objevil se v drobných rolích v něolika filmech, například v nonkomformním dramatu Hany, či v mystifikacích Petra Zelenky. Je autorem monografie o Miloši Formanovi a knížky rozhovorů Deset tváří. V uplynulých letech spoluvytvářel program pražského Era Art Klubu, kde vedl rozhovory s unikátními hosty z řad herců, režisérů i osobností z mimofilmových oborů. Jeho postoje zásadně ovlivnil Václav Havel, přátelé se také s jeho bratrem, vědcem Ivanem Havlem.
Uznává filmy nejrůznějších typů a žánrů – od autentických dokumentů, přes filozofující podobenství Stanleyho Kubricka a Andreje Tarkovského, po tvorbu Alfreda Hitchcocka, či Quentina Tarantina. „Rozdělovat lidi podle jejich profesí, ras, národností, víry, či sexuálních orientací mi připadá totálně scestné. Jediná podstatná hranice v dnešním světě vede mezi lidskou slušností a bezostyšností. Nebezpečné je také zapomínat na minulost. Vede to ke stupidním komunistickým resentimentům a k popularitě populistických primitivů,“ shrnuje Honza svůj názor na naši rozporuplnou současnost.

Milan Foll (nar. 1956) – se narodil v Praze, v deseti letech spolu se svou matkou přesídlil do Austrálie. Po ukončení střední školy pracoval v obchodě s fotoaparáty, kde se seznámil s technikou černobílé fotografie. V sedmdesátých letech dočasně studoval uměleckou fotografii na Royal Melbourne Institute of Technology. Poté se oženil s Helenou, s níž vychoval dva syny a s níž žije v jihoaustralské metropoli Adelaide. K fotografování se vrátil až o pětadvacet let později, první samostatnou výstavu svých prací měl ve čtyřiapadesáti letech.
Milan má řadu autorských vrzorů, jeho největší inspirací je Henri Cartier-Bresson. Slavný francouzský tvůrce důmyslně pracoval s kompozicí už v hledáčku přístroje a nikoli až v temné komoře. Svá díla nijak technicky neupravoval. Také Milan své snímky dodatelně nepozměňuje a pro jejich tvorbu nepoužívá počítačový software. Jeho fotografie tak odrážejí neopakovatelné okamžiky, v nichž vznikly.
V nejnovější kolekci Kouzlo anonymity (Not As Famous) se pokus zviditelnit skryté lidské emoce zmítané současným celosvětovým chaosem. Některé snímky svědčí i o jeho zálibě v reportážních fotkách. „Na rozdíl od předchozího souboru Linkay a křivky, který jsem tu prezentoval minule a v němž dominovala architektonická strohost, jsou tentokrát v centru mých snímků neznámí lidé. Baví mě pátrat po jejich tajestvích, která pokládám za zajímavější než pseudoefektní záběry takzvaných celebrit,“ tvrdí Milan.
Smysl fotografování vidí ve vyprávění skytých příběhů. „Při čtení knížek proměňujete ve své mysli slova v obrazy. A já bych rád inspiroval diváky, aby si mé snímky naopak transformovali do slov. Tajemství dobrých fotek spočívá v tom, že každý, kdo se na ně dívá, si v nich může vyčíst příběh podle svého,“ konstatuje Milan Foll.

 

 

 

 

 

pixelstats trackingpixel